Stínadla duše

Přivírám oči
a opatrně vcházím
přes Rozdělovací třídu
mého vědomí
do pochmurných uliček
Stínadel mé duše…

… a klukovských let.

Vpřed stoupám
Červenými schody
a hledám pětiboký kámen,
pod kterým se skrývá
má ztracená paměť…

… a nenacházím.

Blíž k nebi,
po střechách a římsách
stíhám přízrak tajemný,
démona temnot Širokka,
jež kradl mé sny…

… a krade je dál.

Hlavu si lámu
pichlavým hlavolamem,
a nenacházím rozřešení,
co skrývá zrezlé nitro
ježka v kleci…

… i mé.

V labyrintu otázek
a stínaných odpovědí,
za křiku plynových lamp,
procitám, a Měsíc rozkvétá
na klopě mého temného nebe…

… jako žlutý kvítek.

psáno v březenu 2020

Ze sbírky "Verše" pro Ezii
(http://mare-czech.cz/eshop/index.php?search=M.+A.+Rek&edition=-1)