Svítá
za oknem, a sněhové vločky
tají, jihnou,
a stékají na okenní římsu.
Svítá
i v jejích očích, líně se protahuje,
taje a jihne,
jak vine se hřejivě k němu.
Pohladí ho po koulích a šeptá mu:
„Dala bych si k snídani vejce.
Dvě.“
Uchopí do ruky též již procitajícího ptáka,
a dodává:
„S klobásou.
Nakrájenou.“
On lelkuje a otálí.
Má chuť.
Na ní.
„Nelelkuj a neotálej!
Mám hlad!“
Zprcá ho.
Klesne.
Zvedne se,
a jde připravit snídani.
Neděle se pohodlně rozvalí
do svátečního rána...