Ponurý muž

Ponurý muž, procházel ulice,
na hlavě klobouk namísto čepice.
Košile, kravata, lakýrky, sako,
byl slušně oděný, celkově vzato.

Ponurý muž, procházel město,
docela děsivý a zvláštní přesto.
Vrásčitá tvář, zjizvené ruce,
působil klidně, ale i prudce.

Bolest zněla z každého kroku,
stejně jak vzpomínky na konci roku.
Díval se před sebe asi jen stopu,
a jeho pohled, měl zvláštní notu.

Ponurý muž, došel až domů,
co víc bych tak řekl k tomu…

Jen stíny halily jeho smích,
ponurý pohled byl z nepravých,
a když jsem myslel, že jsem ho znal,
sám jsem se Ponurým mužem stal.