ráno, až
ráno, až
stojíme spolu na jednom z vorů
řeko divoká vylij se z koryta
přestaň již o kameny v prsa se bít
na hrudi zbude ti dětský pláč výkřik tmy
marného soužení
je třeba jít ze sebe do sebe hloubiti
vyjíti za sebe sám
kámen po kameni po kolenou
krvavé slunce myje si v řece tvář
ráno až vstane do bíla vzplane
hostie na hrudi jednomu z nás
Komentáře (10)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Velmi působivé verše, Zdeničko...
28.01.2023 16:58:45 | Helen Mum
děkuji…Helen… jsou věnované… Tebe znám… Helen… viď…???
28.01.2023 22:08:59 | zdenka
Ano, Zdeničko... jsem udivena Tvým postřehem... více lidí mě poznalo, a přitom netuším, čím to je, jak je to možné... nebyla jsem tu celé 2 roky a nijak zapamatování hodná si nepřipadám... ale těší mne to... mockrát děkuji.
Ráda čtu jemné, do hloubky jdoucí básně, těším se na Tvé texty, Zdeničko :-)
29.01.2023 19:14:58 | Helen Mum