Lesní vrah

Podzimní chlad,

studený jako had,

plíží se strání,

na pomoc, čisté duše shání.

Dívce, co rychlým krokem,

závodí s vodním tokem.

Bledá jako sama mlha,

před nemrtvím prchá.

Chuděra nemá zdání,

že otevřít oči, bude pouze přání.

 

Všechny jedle,

schovaly hrůzou větve,

když na zeleném mechu,

zbavil ji dechu.

Zbělaly její líce,

on chtěl by však stále více.

Počkal na večerní šero,

hodil to mrtvé tělo,

do černé tůně,

smrt čeká na božím trůně.

 

Nocí pronikla měsíční zář,

osvítila temnou tvář,

bolesti a strachu,

neboj se nic, ty vrahu.

Temný les vše zná a ví,

prolil jsi jej mladou krví.

Kdepak nemrtví, ty jsi ďábel,

ten, co čisté duše uboze sváděl.

Teď každé malé ptáče,

nad tvou vinou v hnízdě pláče.

 

Během další chvilky,

tahal staré sirky,

zapálil jedlí pár,

okolí zachvátil rudý žár.

Ohlédl se přes rameno,

Z prohnilé duše spadlo břemeno,

Že nikdo se nedoví,

po jaký činech on hladoví.

Až na dívku v tůni pod ledem,

kterou navždy uspal pod nebem.

 

Utíkal přes polní cesty,

nad hlavou smutné hvězdy,

svítily mu do tváře,

aby odkryly lháře.

Rozpadlé střechy domů,

pomníky starých hrobů,

dávno mrtvá půda,

všichni stejně poznali, jaká je zrůda.

Tak na rozloučenou v dáli,

andělé pro dívku píseň hráli.