Cesta

Trávou pobíhat,
po kamenech klopýtat
a mít slunce nad hlavou.
V louce sedávat,
mrakům vzhůru zamávat
a dál hledat tu pravou.

Výška záhadná,
hloubka vody proradná
a vítr, vládce všech moří.
Země pradávná,
historie památná
a čas, co z písku hrady boří.

Ptáci ve vzduchu,
savci lezou po suchu
a ryby dál si vodou plavou.
V ruce ropuchu
s náušnicí na uchu
si zpívám tu píseň hravou.

„Když slunce zapadá,
večer ptáky probírá.
Čas člověka rozruší,
vlévá hudbu do uší.
V dáli zvon zazvoní,
čerstvá tráva zavoní.

Jestli vidíš, musíš tiše stát,
od země své nohy odpoutat.
Jestli slyšíš, jak je nádherný,
zvonu hlase stříbrný a tajemný,
zpívej mi, zpívej mi... “

Cesta zdlouhavá,
má myšlenka bloumavá
a v dáli šumění stromů.
Chůze šouravá,
moje túra zdlouhavá
a touha mě táhne domů.