Do míru věží...

Jako bílé duny,
peřeje se bílé přes ně valí,
prsty perem pohrávají,
otisknou duši na papír.

Na list sněžně bílý,
jako ty duny- písmena se v nich zrcadlí,
vlny peřejí je smyjí
a ke mně se už nevrátí.

Jako ty duny-
sníh na nich v vedru leží
a mění s nimi ráz
teď tak a pak jinak zas.

Tam někde moje duše běží,
daleko ode mne...pryč.

Až do míru věží!