Ztracený stín.

Všechny stopy v písku, vlny moře smyjí,

slunce se ztrácí v proměnách galaxií,

a mě opustil můj stín.

Teď vypadám jak podivín,

co mnohé věci zapomíná,

a spolehnout se na něj nedá.

Jedna tvář je zdravá, druhá bledá,

a výraz v očích znavený.

Bez stínu jsem ztracený !

Kdo na světě nic nemá,

má, alespoň svůj stín,

druha, jehož tvář je němá,

však žádný bolestín.

S tebou všude chodí,

někdy ti kryje záda,

s radostí tě doprovodí,

prostě máš kamaráda.

Zůstal jsem na tom světě sám;

kam zmizel můj stín ?

Zlé, začínám mít tušení,

něco se se mnou stalo,

a nebylo toho málo:

něco, co již se nezmění.

Nevidím nic, jen hlasy kolem šeptají,

chytráku, vždyť duše stínu nemají.