Stopařka

Viděl jsem ji včera v noci
při měsíčním světle.
Na koštěti si to vzduchem brousí,
dokud nezastavila v lese ji jedle.

Byla krásná, těžko vysloviti,
až se mi blahem zatajoval dech.
Ponouklo mi i ji do postele vzíti,
však tlupu dalších bab měla na zádech.

Byla někde na sabatu,
moje auto se jí hodilo.
Nebyl už čas na debatu,
a navíc její koště o větve se zlomilo.

Při jízdě dělalo se jí hodně blivno,
nebyla zvyklá na takové povozy.
Jak to může jezdit, jí bylo divno;
vždyť přece kůň je dobrý přítel a netrpí korozí.

Nad městem zjevilo se hejno košťat
jako včelý zdivočelý roj.
Do centra se musím autem rychle dostat,
aby zastavil ten nebezpečný živý stroj.

Náhle rozprchly se na vše strany,
ůlevou oddychla si moje stopařka.
Její očka štěstím po mně jenom hrály,
a nakonec přece není až taková smolařka.