Loučím se nanevždycky

Nechť jsou růže rudé, ať krásně voní kvítí,
kéž navždy slunce vládne, kéž navždy krasné bytí.
Zapomeňme nyní, co se na nás řítí,
přežijme úmrtí. Ať slunce navždy svítí.

Složitý je život, žijem krupobití.
Někdy vidno jiskry, až se plamen vznítí.
Dokud láska je, pak nemožno je zhnití,
ač jsme si souzněni, láska v tichu žít smí.

Ty a já i já i ty, osudné je přítmí.
Zamlčme vše, co je jasné, buďme dále tiší.
Ač lžeme sobě oba dále, zde realita visí.
Nelze konat jinak, já a ty, páni svých míst.

Avšak navždy na paměti, nenech žíti sníh,
nenech hlavu zapomenout, ač srdce ví, co smí.
Jednou jsme tu spolu byli a cestu každý ví,
mlčky na mě vzpomínej, to se přeci smí.

Taktéž budu vzpomínat, vždyť to není hřích.
Vzpomínat na tebe samou, na náš blahý smích.
Těžko poté přemýšlet - smutek / pýcha pých?
To navždy bude domněnkou, však miluji tě. Víš?