Nad ránem.

Dveře se náhle rozletí,

v nich stojí nepozván

ten, kdo mrtev je století,

na paměť odkázán.

Stojí v nich nehnutě, zírá,

chtěl by jít dál.

Mizerný herec, prostě šmíra,

duši zaprodal.

Stojí, tvář má rozmazanou,

barva z ní stéká.

Když řeknu mu na shledanou,

stane se psem a štěká.