Podoby světla

Žár slunce, vesmírný příval energie nekonečných explozí,

ohnivé plamínky na květech plevelnatých stvolů,

běsnící kruhy světla, jež spalují a souží v trpném bolu,

co uzrálo v čistotě a trpí zkažeností půdy rozbrázděné erozí.

Marně hledám stinný mech a lůžko stlané z hebkých trav,

kam složil bych tvé tělo v nahotě a bez ostychu,

jež chvěje se a bouří slzami naděje a prvotního hříchu

a cítí vůni luk, zatímco lesy oznamují vlády tichý stav.

To malátnou slabostí již usedá mé srdce z přemíry světla

a z hlubin bezradnosti přízraky temných hvozdů předou sítě

do neprostupných houštin stísněnosti – ty jsi řekla miluji tě,

přec krůpěj skryté neúčasti bez přípravy do tvé duše stekla.

Žár noci, světla měst, dychtivý roj pochodní z noci probuzený,

odlesk vodní hladiny a mé oči rozžhavené krví zraněného vlka

hledí pod povrch tvé touhy, jež záblesku bouře večerní se leká,

a spřežení létavic hrouží se do tvé soutěsky jako pohlazení.

Marně snažím se nasytit tvou mysl bezpečím jasné odpovědi,

kdo jsem a kam pluje můj koráb divokým živlem

                                                                  sevřeného moře,

přec hluboký tón mých zádumčivých nálad

                                                 nekřičí tak skličujícím hořem,

abys proklála svou oddanost ranou z milosti tak bojácně

                                                                        a bez zpovědi.