Modlitba v chrámu

Mám přátele, abych nebyl sám,
  tisíce výstřelů, zbloudilé olovo
    jak rýha prasklá line se dřevem
      paprsky zlatavé přes klasy se honí

padám do osidla

Přesto mi duši mou zdobí ten šrám
  emoce burácí, jen směle do toho
    točitým schodištěm, vyrytým hněvem
      slyším chór andělů, jak v uších mi zvoní

v kořenech jak v žilách teče

Co v těle mi duní, jak s klekáním chrám
  ale já netuším zda je hlas Kristovo
    není již záhadou, ba běžným jevem,
      táhne mě do sebe, vpíjím se do ní

ale vždycky mě objala

Jak smyčka vázaná, hozena přes trám
  či ten smích nevnímám, je totiž Ďáblovo
    že láska horoucí, stihne nás peklem
      už nemohu přestat, jak básně mi voní

vždyť už není proč brečet