Absinth

V tichých chvílích, kdy všechno kolem spí
Vnímám jen prázdnotu, jsem pouhý návštěvník
Vidím jen stíny, v nichž život se ztrácí
Jsem jen otrokem vlastní duše? Jen nešťastný básník?

V hlubokém údolí temnoty stojím
Absinth v mých rukou, v něm duše se topí
Mlhy hořkosti v srdci plápolají
A v ničem smysl marně hledají

Jsem poutníkem beznaděje, ztraceným duchem
V moři trápení, myšlenkovým ruchem
V absinthové lázni, v ní ztracené sny
Které vybledly, rozplynuly se, nedobytny

Mé srdce krvácí, zahalené v mlze
Nikde nevidím naděje, jen samota a tma
Absinth v mé krvi požívá své moci
A já bezmocně bojuji s temnotou noční

Přestože teď je můj svět plný melancholie
Věřím, že vnitřní světlo se z rána probudí
Z oparu deprese se vymaním myšlenkou
že snad absinth stane se jen temnou vzpomínkou...