Až se setmí, zabiji tě, Luno,
vymažu z oblohy tvou vznešenost,
tvůj podmanivý jas ostře sílící
nachovým úsvitem zapadajícího slunce.
Mohutné pilíře smrků připažených
pod tíhou sněžného příkrovu
nebudou již triumfální branou
tvé pomalé a trýznivé cesty
do hlubin mého srdce, krutá Luno,
ty čarokrásná vládkyně temnoty.
Až se setmí, hrůzou rozvrátím Mars
hvězdnou stráž tvé nedotknutelnosti
a pohřbím vlastní cit tvými slzami
zmrzlými v závějích sněhové pokrývky.
Uchvátím tvou anorganickou vládu
mocí neukojitelné touhy po smrti
a ustanovím se v prostoru a v čase,
jakožto věčný utěšitel živoků
zmítaných vlnami potřebnosti
a propastné lásky k životu.
Já jsem tvůj Armagedon, královno noci!