krátkéLÁSKYdlouhýTEXT

A jako mávnutím kouzelného proutku, z čista jasna ty, teď tady úsměv od koutku ke koutku. Tu noc, kdy chvílemi ticho bylo se uvnitř mě díky mnoha jiskrám s Tebou v lese něco prolomilo. Jen těch pár hvězd co nám na cestu svítilo, ta voda, ten oheň, ty chvíle mi vzácné, kdy spojily se naše rty, kdy vše kolem zhasne. Tak to jsi ty tou knihou, co mým srdcem napsaná má býti, snad i tou ženou s níž ruku v ruce dál životem jíti. Mohl bych říct brzy na takové věty, stejně jako jsem říkal až pak budu hledat. Na co čekat hned propojit s úžasným člověkem dva světy. Když mohl by to být on, nesmíš ho jít jen tak nechat. Jsou to ty chvíle, které nechceš ať končí. Životem ujdeš pestré míle a pak ten kdo má Ti do cesty vkročí. No a ty oči v záblesku ohnivého opojení, slyšet ty slova něžný hlas a hezké vyprávění. Na hladině zčeřené měsíc se odráží, ztrácí Tě ten, jež si Tě neváží. A potom strach, že jsi zmizela, že jsem to já ten, co z Tebe ledovou kru udělá. Dejte mi sekyru ať vysekám v tom ledu díru. Vždyť ta rybka nemůže dýchat, v ní já mám tu jedinou víru. Zbloudilá jiskro, co v podobě paprsku se vracíš, jsi blízko já už nemůžu sekat pomoz mi ty ho rozmrazíš. Nebojím se věřím, že slunce, když vyjde, ledy rozpustí. Zase hřejivý pocit uvnitř mě bude. Teď sekám do toho zmrazku skrz něj vidím Tebe. Je to až nemožné, jakým zrcadlem jsi odraz z nebe. I ty chvíle mizí jako voda v páře. Noc, když za den se vymění asi cítíš vše jinak, když zvedneš hlavu z polštáře. Kéž by šlo teď podívat se do Tvé čerstvě probuzené tváře. Vidět do Tebe, co cítíš. To, co tam je to jen ty sama víš. Rybičko kouzelná snad bude nám přát čas. Dlouho ta touha má čekala. Víš vždyť to znáš, když někoho hledáš. Toho, koho si přeješ a pak najednou vidíš a nad vodou se s ní směješ. Teď jen trochu strachu v sobě mám. Ať tu dívku z lesa co nejdéle znám. Ač mám své dny dávno sečtené to, co v sobě ty máš není mnou přečtené. Vesmíre vím zase Tě prosím, dej mi ještě čas, teď lásku v srdci nosím nerozděl nás. Vše už teď chápu vnímám pochopil jsem došlo mi to, na koho se v těchto chvílích dívám. Ty jsi to věděl, poslal jsi ji, abychom byli dva nejen jeden. Jako ty dvě rande v jednu chvíli, které naše těla přiblížily. Duše už dávno věděli jsou dál a výš. Mají nadhled i když v těle jako člověk klidně spíš. Teď už jen poslední tři přání mám. První, aby jednou už nebylo jiné usínání než s Tebou, druhé ať nám dáš ještě co nejvíce času pro naše zamilování. A třetí? Nechám, třetí pro Tebe. Přej si, co ty chceš a já dopomohu Ti k jeho splnění.
A tak uteklo krásných šest dnů, kdy, ač jsem nechtěl, musel jsem se probudit z toho snu. Je správné být upřímný, když ztrácíš to nejcennější? Nedělej věci špatné a nemusíš se toho bát, hlupákem se nerodíš musíš se jím stát. Tak moc chybí mi ty chvíle včerejší, kdy měl jsem to štěstí v propojení srdce s Tebou usínat. Zlomil jsem Ti ho Tím, jaký jsem byl. Použil bych cokoliv na světě, abych zpět ho opravil. To není hračka, vláček, autíčko, dala jsi mi svůj cit já zklamal Tě sluníčko. V srdci tak prázdno když vzdálíš se mám, ten mrak, co blíží se moc dobře znám.
Co však stalo se jiným, už ve mně je to, že díky poznání Tebe, sklopit hlavu mě nic nepřiměje. Jindy bych utekl do opojení svého, nyní vím, co v životě je skutečného. Dala jsi mi poznání, to, co jsem si přál. Nahlédnout do srdce na dlani, já svou minulostí ho zadupal. I když bolí to řeže a pálí, musím jít dál. Však tu lásku k Tobě neopustím ta se ze mě valí. Kéž bych měl šanci ukázat Ti, jak bych Tě miloval. Kdepak jsi teď? Kam Tvůj pohled míří, laciné básně, když činy ublíží. Namaluj srdce celé, nejen půlku, naplň ho láskou barvou na karkulku. A teď já to druhé hned vedle Tvého. Spolu je jim líp, dosáhnou propojení skvělého. Žádné srdce nemá zůstat samo, pro každého je spojení nachystáno. Já už ho mám. I když jsi pryč. Já tady, ty tam. V něm.