Noční chodec

           I

Když nad ránem chlad noci

v mých kloubech odpor vysráží

a dav lidských stínů bez života

v ulicích mé smysly zaráží,

když z kabin autobusů zajatci

zmučení návalem, ospalí a hluší

v grimasách zlých a nerudných

jak z kouta vypuzená fena zradu tuší –

já letím prostorem,

kde bota v ranním šílenství

jen hluše do zdí buší

a zběsilý hlomoz tramvají

sotva procitlé sny ruší,

v tom ranním šílenství,

kdy z noci bez jitra jen zejí cizí tváře,

já kráčím nad ránem do naší kanceláře.

          II

Z večera, když dýmný oblak taje

nad městem a šerem barvy rozpouští,

když v duši mé, jak kvasný nálev zraje

nostalgická nálada, jakou těžko rozluští,

kdo nezná zákoutí, v nichž zádumčivým rytmem hraje

hudba bez houslisty, bez zpěváka,

kde ze zdí omšelých zní nápěv mollový,

hlas touhy, když se večer smráká,

mé touhy nesmělé, jež z kroků uloví

jen samotu – Já bloumám bez cíle,

abych nouze zmírnil teskný doprovod,

když světel výstraha jen marně láká

bezradného chodce zbočit v neonový schod

a oslovit tu hruď, co stojí za to,

(pozval bych Vás na kávu, žel zrovna nemám na to)

tak bloumám bez cíle, než v těsném podnájmu

svůj ustelu si ze dne vytoužený hrob

a nad ránem mě pohltí zas temné mlhy brod –

já z potřeb svých již slevil víc než dost,

teď strachem chvěji se o vlastní lhostejnost.