Lidé z paneláku

 

Jsou domy oděné do ticha spočinutí,

v nich život přičinlivý z půdy vykvétá

a vůně zahrady se oknem ze sna nutí,

když z dětské postýlky ven hledíš do světa.

 

Jsou domy prostorné a srdci otevřené,

k nim člověk umění se v lásce přimyká

a duše nezlomná svůj oblouk víry klene,

tam krása člověka se z bahna vysvléká.

 

Jsou domy nevzhledné a syré pachem sněti,

z nich žalost nevraživých matek vytéká

strouhami násilí a nářek lačných dětí

tne silou odporu, jenž na zem pokleká.

 

Náš dům se nebes dotýká

a v jednolité mase betonu

ční do výše z geometrické šedi ploch.

Vyplněn je stovkami buněk

s minimální výměrou účelnosti

a nespočetnou masou lidí,

o nichž nemohu nic říci.

 

Uvnitř je vše dovoleno

krom nespoutaných projevů života

a mohutnými šachtami tam proudí čas

jako supové vyprahlým údolím netečnosti.