kam kráčíš, pane?

my omámeni bůhvíčím
dupeme do strání
až na vrcholy hradů,
co vystavěli z bláta,
každý z nás tolik chvátá,
než popadáme k zemi
s těžkou otravou krve.

tam za oponou z hadrů
už dál na výběr není,
tak jako bylo prve,
tady už se jen křičí
jako o překot,
nebe nám padá na zem,
ačkoliv není ničí
a svatí přicházejí
i když to není vhod.

zmíráme příliš brzy,
když už se skorem dozvíme,
kam kráčí slepí starci
a ovdovělí psovodi,
kam nese voda burlaky,
kam vlastně všichni kráčíme,
když zavíráme oči,
tady už se jen křičí
a možná dějí zázraky.

svatí nám nejdou vhod.