Lidé z podsvětí

 

Jsme jako lidé z podsvětí, kteří dlouho neviděli slunce,

vypínáme se k tupým výkonům v pekle odcizené práce,

aniž bychom sklidili uznání a pocítili radost z vítězství

sžíráni marnými touhami a poníženi vlastním sobectvím.

 

Naše ctižádost tak skleslým nitrem odvrací se od všeho,

co původně bylo zdrojem hrdosti velkého rodu našeho.

Tak marnost vrchu nabyla a úspěch ověnčil se potupou,

tak zdání plytké svobody hloupou stalo se nám jistotou.

 

Dávno jsme již odvykli společným slavnostem jara,

časně ranním shromážděním, v nichž svornost lidu zrála,

zřekli se svátků plodnosti, přestali mluvit jazykem orlů,

ztratili pojem triumfu a veřejné pocty,

                        zmoženi buranstvím měšťanských dvorů.

 

Naše vznešené dcery přestalo zdobit ladné umění tance,

naše syny hrdé zápasy, v nichž soka na zem složí hladce,

družiny krásných žen a mužů neplní již naše prostranství

zpěvem vzájemného díkůvzdání, jímž znělo ryzí pohanství.

 

Jsme pouhé vypjaté stíny neonového podsvětí

                                              a mechanické produktivity,

za níž skrýváme své odumírající touhy.