Cizinec

 

I.

 

V temném brlohu divokých skal

ses vlkem narodil

a prvním zábleskem, který jsi spatřil,

v tichu osamělý,

byl paprsek měsíce v bledém závoji mlh,

z noci probuzený –

a ty jsi uvěřil, že není tvora,

v tom uzavřeném kruhu,

jenž dokázal by zastřít

tvůj pohled svobodný a smělý,

že nemůže nic ztlumit

tvůj horký dech – tak vřelý.

 

Do noci živelné a teskné

tě tvá matka vyvrhla

a ty jsi pochopil, že musí zemřít,

něžná a spanilá,

protože nechtěla vychovat vraha,

jímž lásky plod by krví zmařila –

tak jako cizinec,

když míra tvého studu za rod tvůj hnusem přetekla,

když smečka lačných druhů tvých

tě hrubou silou množství dostihla –

touž smrtí lehčí bídy

navzdory všem ses postavil.

 

II.

 

V těsném, když útulku šedivých zdí

ses nahý narodil,

v tom prašném zákoutí, kde nářek ptáka,

hlukem probuzený,

křičí své „víckrát ne“ v kouřově dusném závoji mlh

tmou popuzený –

s pocitem cizince,

když míra tvého studu za rod tvůj hnusem přetekla,

zmaten jsi vykřikl:

„Není místa, kde duše má by uvykla…!“

A tvůj hlas se ve psí štěkot

lhostejným ránem proměnil.