Samota

Prostírání z duhy na stole,
na něm láhev vína,
vedle dvě sklenky jedna plná je,
přemýšlím čí je to vina.

Nábřeží ozářené tichem,
u stolu jen jedna stolička,
sedím tam v počtu lichém,
slunce se opírá do líčka.

Jiný usednout nemá kam,
místo tam nezbylo.
Proč vlastně to píši Vám?
Když nikde nic takového nebylo?

Nebylo nábřeží, nebyl stůl,
nebyla židle, nebyla sklenička,
nebyla duha na stole,
byla jen malá holčička.

Byla sama lichá,
v ozářeném tichu,
stála tam někde plachá,
plna milého ostychu.

Každý den se vracela,
tam kde nikde nic bylo,
v samotě se ztratila,
pak více ji vidět nebylo.