Mimo hru...

Je to div, že ještě žijeme,

vidiny katastrof všeho druhu

obcházejí naše hromadné příbytky

v podobě přízraků morové nákazy –

naší strachem zrezivělé mysli.

Obděláváme záhony vlastní jedinečnosti,

výtrusy plodnic zkorumpovaných snaživců

na poli společenského úspěchu,

hypnotizujeme vlastní svědomí iluzí bezmoci,

spíme a ukrýváme se za ohradou neúčasti,

jako by náš život ani nepocházel z lidské existence.

Je to div, že ještě vnímáme poezii

v té záplavě bezobsažných slov,

v té vřavě strachem panujících frází

pod falešnou klasifikací člověka

a železnou maskou svobody.

Je to div, že jsou ještě lidé,

kteří dokáží vážit pravdu

v trýznivé nesmiřitelnosti,

ve vyhnanství nepodvolené mysli.