napospas osudu

všeho bylo dostatek
žili jsme jako v ráji

ona a já

věnovali jsme jeden druhému
pocit blízkosti
spojení
a vzájemného porozumění

prožívali jsme intimitu

celé dny
jsme přijímali ovoce

to opravdové

a taky jeden z druhého

večery jsme trávili v objetí
pozorováním pěnivých příbojů

na první pohled
to vypadalo jako krásný sen...

mělo to ale
odvrácenou stranu

jednu věc
jsme neměli pod kontrolou

nacházeli jsme se
v uzavřeném prostoru

byli jsme u někoho v hlavě
evidentně jsme žili v něčím snu...

začal k nám chodit pravidelně

pokaždé se objevil
minul mě
a vzal si ji

nic jsem s tím nezmohl
moje slova
i rány
jím procházely
jako bych
v tu chvíli vůbec neexistoval

ohmatával ji
jezdil po ní jazykem

dělal s ní takový ty věci

a když se jí nasytil
zmizel...

nemohla se bránit
pokaždé na mě volala: ,,ochraň mě, prosím!...,,

byl jsem k ničemu
pořád jsem to zkoušel
zničit ho

nešlo s tím ale nic dělat

neustále jsem na něj útočil
a on
byl pro mě nedotknutelný...

bylo to frustrující

večery se naplnily jejím pláčem

objímal jsem ji
utěšoval

cítili jsme bezmoc...

nechtěl jsem toho být součástí
nedokázal jsem tomu přihlížet

nakonec mě už jenom prosila
abych ji tam nenechával
abych ji neopustil

trpěla

a já
se s pocitem provinění
probudil...