Povědomá.

Tu dívku, od vedlejšího stolu,

je mi povědomá, odněkud znám.

Dala si sendvič, teď nesou jí colu,

stále to nevím, snad je to klam.

 

Občas ji sleduji přes rameno,

jenže obsluha si něco šeptá.

Možná, kdybych znal její jméno:

…problém; kdo se jí zeptá ?

 

Vtom vrchní mi sdělil nenápadně,

slečně váš zájem vadí, nechte ji být,

budete, taky, muset každopádně

zaplatit a kvapem odejít.

 

Venku jsem čekal na refýži,

tramvaj mi nejela, měl jsem čas.

Onu dívku vidím, jak se blíží,

v hlavě mé procitl varovný hlas.

 

Otočit zády se, to nepomůže;

co dělat, jak tvářit se mám ?

Radši bych vyskočil ze své kůže,

však dívám se a stojím tu sám.

 

Tramvaji červená světla září,

tvář dívky u okna vidím, vzadu,

jakoby, ale, měla malou vadu;

nebo se jen zlomyslně tváří ?