O naději
O naději
Uvězněn v tom nejtěsnějším stínu
Minul jsi, to co jsi dávno minul
A doufáš snad, že světlo se ti vrátí
A díváš se, jak dny tvé se krátí
A toužíš snad, aby osud zbořil
Zdi vězení, co sám sis dávno stvořil
Je tisíc cest, co vedou do vězení
Však kudy ven, to prostě vidět není
Dokud člověk žije
Tak naděje nám svítí
Ta jediná, jinak je všude tma
Snad větší než je v řiti
Naděje, ta jediná tě nese
Když někdy zdá se
Že osud neuneseš
Komentáře (16)
Komentujících (8)
Doporučit
Tisk
Krásná báseň o naději, která je s námi do posledního dechu...
Moc hezky jsi to popsala, milá kozorožko.
30.08.2023 03:43:01 | Alala
Jen jestli nás nenese už beznaděj...A my to nerozpoznáme.
29.08.2023 12:59:38 | Lighter
Myslím, že beznaděj je prosté přežívání, setrvačnost. Jistě se to v nás sváří, řekla bych. A myslím, že to lze vědomě ovlivnit volbou pohledu: sklenice je buď poloprázdná nebo napůl plná, že ;-)
29.08.2023 13:13:18 | kozorožka
Dobrý. Možná by stačila první dvě čtyřverší?
29.08.2023 07:03:10 | Šabrej
Z hlediska básnického možná ano. Ale o naději jsou až ty dva další. Možná ta báseň chtěla skončit těmi prvními dvěmi. Ale to by tam nebyla ta naděje. A bez ní odmítám žít i básnit ;-)
29.08.2023 08:02:44 | kozorožka