Poslední telefonát

                                                  Poslední telefonát

 

„Haló!“ čekám na tvůj hlas.

„Haló!“ už se krátí čas.

V duchu hladím hebké vlasy

a vidím tvoje oči i úsměv plný krásy.

Lalůčky, v každém srdce zvonu.

„Haló!“ já čekám; snad nepřišel čas skonu?

Od oušek dál po hebké šíji

až k ňader páru, když noc plná žáru

mě v myšlenkách teď míjí.

Pak níž a níž, jsem stále blíž

až k podstatě tvé krásy.

„Haló!“ chci slyšet hlas tvůj,

to ztělesnění spásy.

„Haló!“ bylo by vyznání,

Však tvé: „Haló???“ je jako přiznání,

že můj hlas tě souží

a po jiném teď toužíš.

Mé: „Haló…?“ zní pokorně,

když pravdu vnímám pozorně

Za pravdou hned hedvábí svist

a já už dokážu přečíst,

co nepsané teď mezi námi,

kreslí mi v duši další šrámy.

Pak jako katův meč mě seknou

slova, která verdikt řeknou,

když za tebou se ozve jemně:

„Už nech ho být a pojď zas ke mně.“