o požáru

Poklidné odpoledne, jež se vleklo
jako pohádka Hermíny Týrlové
se rozhodlo pro změnu
a začalo hořet

Nejdřív se zdálo, že nikdo neumře
že jsou plameny jen na oko
že si jen tak hrajeme
jako nevinné děti

Ale s večerem už nebylo pochyb
a ten jehož ruce byly čisté
utíkal s křikem, oblečen
do dehtu a peří

Spálenou kůži natáhli pod pelest
Pak do salonku s trofejemi
A potom ke vstupním dveřím
Jako rohožku

Číšník donesl další Božolé nuvó
A společnost, už lehce bezstarostná,
Se hluboce zamyslela
Nad pomíjivostí okamžiku

Ráno už si nikdo nevzpomněl
Na dobu před požárem
Na klid a souznění
Panáčků z kapesníku

Všichni vstoupili do nového dne
S krhavýma očima
Kde jinde než v proudícím davu
Je oční kontakt dávno překonaný?