Dilema

                                                               Dilema

 

Jak křehoučké, jak slaďoučké je na rtech cítit tebe.

Když rozplýváš se na jazyku, mám pocit daru z nebe.

Tvé barvě mědi odolal by málokterý z nás

a vůně tvá ta přidá se pak k výčtu všech tvých krás.

Však nutno uznat nad tebe je přec něco, můj milý.

Ten zážitek má jméno láska, ta předběhne tě v cíli.

 

Když po probdělé noci, plné slastí, snů a vášní

já prošel si tím vším a nepřijde mi zvláštní,

že cítím se jak v ráji a v duši mír a klid,

však smutno mi, že tajíš, kde právě tě spatřit.

Jak hrdá jsi a nechceš mi náklonost opětovat

má laskomino lahodná, co rozhodla ses schovat

a nechat mě tu stát a marně na tě volat.

Já naštěstí mám druhý plán, jak tuhle potíž zdolat.

Tak zůstaň si v svém úkrytu, já poženu svou bárku

zas k jiným břehům slasti, ty zůstaň tu sám škvarku

skryt v bílé sluji, ze které každého jenom zebe,

já dávno jsem ti chtěl už říct, nemiluji jen tebe.

Tu výsadu má také ta, k níž člun můj nyní cílí.

Má vlasy barvy temnější a hlas tak sladce milý.

 

Však loďka má ztratila směr, jsem jak Holanďan bludný,

pryč vidina milostných her i pohled její svůdný.

„Co nyní“, sám sebe se ptám, „kam kormidlo teď stočit?“

To otázka je zásadní, když nevím, co si počít.

Dvě volby mám teď před sebou, tak ke které se sklonit?

Dilema – vášeň nebo cit – až chce se slzy ronit.

Obě mě vábí, zvláště když se možná dají spojit,

už spoustu let vím nazpaměť, jak životem lze projít.

Břeh východní je v nedohlednu, ten druhý v dálce vidím.

Když představím si lásky plusy, za volbu se stydím.

Sluj bílá na mě usmívá se, však dech, jak smrtka chladí

a vprostřed ní tam v plné kráse tvary tvoje mě svádí.

Sic zdraví moje nezpevníš, to věc je víc, než jasná

a nade mnou udělá kříž tvá kůrka svůdně krásná.

Byť ještě chvíli chtěl bych žít, tak pro všechny tvé plusy

za hlavu letí láska má, ty poté do mé pusy