Hrana ještě nezvoní

Boj vyhlodal ti šarlat do týlu

lije a cesta nekryje ani tvé líce

děravá chvíle všech chvil duní

běsní ve svazku černých růží

Cítíš tu kořenitou samotu?

to chvěje se ti mediastinum

zalomené jak kus touhy

po šípkové vůni z hmoždíře 

jak lodivod pliveš útržky tóry

v pádu meteoru poplakává tvé slunce 

a diadém osazený jantarem

třiceti vidinami saní ohnivě vlasatými

prochází zdí nepálenou

chrlíce slova z hrdelního plamenometu

a dech milenky měsíčního terminátora

ukrátil co prve pozřel v dýmu

z tabáku svěceného rukou šamana

Co zbývá?

Vhodit úpisní listinu do ohně?

Či snad vyjmout projektil trýzně

napuštěn parfémem podzimních jiter?

Uvyklas boji a ráda vedlas bitvy

však teď kostru skládáš do trávy 

a šeptáš mantru bílých holubic

a víc už nic ...