Pražská

Vyšehrad láká
v panorama krás.
Je déšť,
ale stejně fotím.

Elektronika dá.
Fotka je příjemná.

Jsou slzy oblohy
a já v obrázkách zamlžená.

Psal jsi tehdy báseň
a já jí dala skutečnost.

Pořád mě miluješ.
Cítím citů skvost.

Pár snů se dá vejít
mezi zákoutí kapek.

Den vlhký
a klouzá jako kreveta
ba tišší vnitřní zmatek.

To byla procházka
a Ty jsi při ní vzlétl.

Nedopla jsem sako.
Už mi není dvacet let
ba ani třicet pět.

Jen fotím.
A tvořím krásný svět.

Pero letí
a míří do výšek.

Kus originality,
pohyb boků na přechodu.
Střevíčky kloužou trochu.

Jsem žena.
Tisící kusů miliónů vět.

A pusu, prosím.
I do zátylku ruku.

Ach, ty nejmilejší kluku.