Jak bláhový musíš být, když Večernici vyzvat k tanci toužíš?!

Život,

smrt,

věčnost,

klid.

Vánek,

šepot stromů,

ptačí dialogy.

Voda, voda co z kůže Ti steče

a prach odnáší pryč.

Šedavý film,

co dusí Tě již léta,

padá ti do očí…

…a již ani nepoznáš,

již ani si nevzpomínáš

jakou barvu měli Tvoje vlasy.

 

Hledám vodopád…

co nepřináší život,

co neodnáší smrt,

co je ve věčnosti a od temene hlavy,

přinese Ti klid.

A odnese vše i Tvého

Jména bytí…

Vánek a šepot stromů,

dialogy ptáků

a voda, co ze shora proudí.

 

 

...

 

 

Zhora,

až dolů…

Jen utišit se,

neptat se,

neplakat,

nekřičet!

Jen být

a nechat se smýt,

až staneš se vodou.

 

Snad lehčí bude Tvoje srdce,

…

až staneš se vodou

až staneš se větrem

až staneš se ohněm

až staneš se zemí.

…

Na ničem nebude Mi záležet,

Jen na tom, že jsem

A musím být

dokud si mne neodnesou

 hvězdy…

 

...

Nemoci si pomoci,

hleděti do noci,

dýchati v bezmoci,

třásti se strachem,

…

Zda existence moje

není božím vtipem!

…

Dlouhé pohledy na hvězdy,

co skrývají se pod mraky

…

Nepamatuji si jejich svit.

Matně však vzpomínám si,

na svět

mého dětství.

Křik a touhu,

tu touhu,

doletět

až k nim.

Večernici vyzvat k tanci.

A tančit až do rána…

 

Vidět její šat,

Jak z černé na bílou se mění,

pak jen říci

zatím.

…

Na příště se těším!

…

 

 

 

 

Jenže je to už dlouho.

Její jiskra v očích mých,

v odlescích se ztratila.

…

Již si ani nevzpomínám,

nedokážu si vzpomenout,

jak chutná radost,

jak vypadá štěstí…

 

Má mysl je mlhavá.

Jen tělo mé,

když ze zoufalství,

snaží se hýbat do rytmu.

Snad setrvačnost?

Jen na chvíli,

najevo mi dá,

že si snad vzpomíná…

Nátáhnu ruku,

nátahnu ruku,

snažím se rozhrnout ty mraky,

ale pokaždé najdu,

jen prázdný baletní sál.

…

Dívám se do zrcadel,

v odraze jen mé ubohé já.

…

„Jak jsem, kdy mohla chtít tancovat s hvězdami?!“

…

„Jak jsem, kdy mohla tancovat pod hvězdami?!“

…

Teď už jen čekám,

Čekám, že Večernice snad

po duhovém mostě či ve voze

velké medvědice

před mým domem se zastaví,

ve stříbrných šatech, co oslní mne,

až ztratím zrak.

„Slíbilas mi tanec,

už to bude pětadvacet let!

Čekala jsem víš…“

Ucítím dotek hedvábí

A stisk ruky, co něžně

přesto silně

strhne mne do otočky.

Laskavý smích,

zvednutá sukně

a magická odstředivá síla,

co z každého mudrce,

udělá vysmátého blázna!

…

Točit se budeme,

jen točit.

…

A pak zapomenu, že jsem.

…

Zapomněla jsem,

či jsem si zakázala,

že můžu být,

byla jsem

a mohu být

šťastná…

…

 

Jenže to nikdy se nestane!

Hvězdy mohou jen dolů,

když spadnou,

už se nevrátí!

…

Kdo jsem já,

že to chci,

jak to vůbec mohu chtít,

aby naděje,

co na nebi ztracené hlídá…

Shořela,

shořela na prach!!!

…

Jen kvůli mne.

…

Vždyť vím, že cesta je,

Nahoru a zpátky.

pro toulavé snílky,

kterým malý je

celičký svět,

pro bláznivé pomatence

co myslí si na vesmír.

…

Na nekonečné prázdno,

co čeká na poznání,

snad jsem tam i byla.

Nepamatuji si.

Moji mysl zatemnily mraky.

…

Pomozte mi,

už blíží se mi…

…blíží se mi…

…k srdci…