umělé slzy z polykarbonátu
ti lidé lepí vteřinovým lepidlem k očím
češou za tebe stromy
polámaným hřebenem který nosíváš v kapse pro příští naděje
a to všechno
tě uklidňuje
dává ti to pocit bezpečí
každý den tě obtěžuje muž v modrozeleném kabátě
staví ti do cesty figurky z origami
plíží se za tebou jako stín
a když ho spatříš
dělá že tam není
dává ti nehezky nakreslené obrázky koček
a doufá že se tím něco změní
nebo možná jen kreslí kočky
protože jsi jedna z nich
když nade mnou stojíš a mračíš se
vypadáš jako skutečná a možná i doopravdy skutečná jsi
ale cítím že to tak není
já nechci být jen něčím hřebenem v kapse pro lepší zítřky
když se možná zadaří
to mě neuklidňuje
nedává mi to pocit bezpečí
kéž bych dokázal být tím
s kterým bys všechno zahodila
a utekla od lidí
pryč
Umělé slzy zvládnou herci...umělotinu však poznáš... Jen dobrým hercům...ty jejich slzy... můžeš možná uvěřit. A možná, že ani nepředstírají. Možná, že v tom jediným okamžiku...i slza, která měla by bejt umělá a nebolet, skane...a bolí...
Hřeben v kapse pro lepší zítřky??? Buď rád, že jím jseš, CoTe... já jsem... NIC. Nic pro kapsu. Nemám co bych chtěla...i když vím, co chci...a to je...hodně blbej stav!
Jestli někdy budeš chtít utýct od lidí...od světa, co nedává ti, po čem toužíš, vem mně s sebou... VEM.
Zase skvěle napsaný... až tak že skoro pláč... dobrej jseš.
10.11.2023 20:06:20 | cappuccinogirl