Zlatisté slunce zrudlo, sklonilo hlavu,
večer se blížil v nočním hávu
sarého čaroděje, zdobeném hvězdami.
Snesla se tma barvy antracitu,
Měsíc má stříbro na svém štítu,
po nebi svými si pluje cestami.
Cikády zpívají ve svém skrytu,
zpívají o slunci a o blankytu,
o touze své, až do svítání.
Chladnou se ráno rosou třpytí,
od moře zní síla vlnobití,
vím, té síle nic se neubrání.
Vznesli se mořští ptáci nad oblaka,
vznést se s nimi, ten let mě láká,
chci neklidný nechat za sebou svět,
a s mořskými ptáky, spolu, odletět.
nádherné :) byl jsi průvodcem nocí
a ráno připomněl jsi mi...
https://www.liter.cz/basne-ostatni-901528-cist
I wanna fly like an albatross to the sky
15.11.2023 13:16:58 | narra peregrini
Nádherná báseňka, Kane. Taky bych chtěla to, o čem píšeš. Občas... jen občas odletět... jen občas neklid opustit...bylo by krásný, kdyby to šlo:-)*
15.11.2023 11:29:41 | cappuccinogirl
Když se zasníš, můžeš odletět, kam budeš chtít. Děkuji za komentář. :-))
15.11.2023 13:05:39 | Kan
Jenže to je právě ve chvíli, kdy je mi to asi nejmíň platný, ne??? A nebo o to víc bolavý, když si uvědomíš, že musíš snít, abys měl právo aspoň na chvilkovej pocit absolutního štěstí
:-(
15.11.2023 20:28:37 | cappuccinogirl
To nebyl návod, jen jsem to myslel jako způsob, jak na chvíli zapomenout na to trápení. Já nikdy neradím, jen nabízím. S vlastním životem si musí člověk poradit sám. :-))
15.11.2023 21:56:47 | Kan
Nebrala jsem to jako radu... jen jako zamyšlenku... radit druhým je špatně... to ví i ccino...stačí jen se zamyslet...nad možnými cestami...kdo se kam vydá, je na něm :-)*
rozumím ti...
16.11.2023 19:23:59 | cappuccinogirl