Koloběh

Schoulil se mrak
do rukou parukáře
a jeho tváře zbledly
jako polární záře.
„No tak pojď, ty malý smíšku,
pod kloboukem můžeš spát,
staň se mou kadeří a já tě budu hřát.“

Pak do baru
na jednu sklenku zašli,
v poháru usadil se mrak,
pán oddával se kašli.
Když na zem pad´docela mrtvý,
mrak ve sklence zaplakal,
někdo jej vypil a pak odnes nocí dál.

Schoulil se mrak
do duše nešťastníka,
vždyť přece, kdo nemá proč,
pryč jen tak neutíká.
Pak mocný výkřik do ticha
se velmi ostře vetknul jen
a mrak se cestou slz zas vykutálel ven.

Když krůpěj slz
se náhle snoubí s hlínou,
snoubí se s její duší
a potom vzrůstá kopretinou
dívce, která chodí trávou,
když touží tajně se ptát,
zda ten či onen má a nemá ji už rád.

Ustrnul mrak
ve věčném koloběhu,
zakusil spoustu podob,
ochutnal hořkost, ba i něhu.
Na ten svět dnes se dívá
s nostalgickým povzdechem,
jak strašně těžké je zůstat člověkem.