Blízké neopouštíme

sbíráme kousky plastu
co se válí po zemi
a díváme se k nebi v naději
že zítra už to nebudeme muset dělat

kreslíme na zdi naše symboly a
tiše doufáme že se vykreslíme do podoby
kterou druhým závidíme

schováváme se za uschlé stromy
nad hlavami nám létají letadla
ty dny kdy se už nic neděje nás svírají
a nedovolují jít pryč

utéct do města kde nejsou žádné domy
ani lidé ani auta a ani chodníky
žádné šedé vysoké stavby které brání výhledu do tmy

už mě to tady opravdu ničí
žádný sušák kde by se sušily mokré ponožky
nezachrání prázdnou duši od propadu pod zem

všechno to vypadalo tak dobře
tak skutečně

ale jsou to jen touhy
sny
a vize
které se nikdy nenaplní

můžu si celý den představovat
že spím
a že až se produbím
budu s tebou stavět ten most
a pak po něm přejdeme do lepšího světa
kde nikoho nic nebolí
a kde nikdo nikoho neobtěžuje

protože kdybych mohl
už bych se nevrátil
kdybych mohl
neprobouzel bych se každý pitomý den
když tam někde v dálce za šedými budovami
je ten nekrásnější výhled do tmy
a do nikam