Za čtvrtými dveřmi

Čekala dívka, až se rozední,

Čtvrté dveře, poslední,

Vůbec se jí do nich nechce,

Nelze otevřít je lehce.

 

„Nemusíš se bát, dívko,“

Slyšela hned první slůvko,

Snad se nedostala do obtíží,

„Tady ti nikdo neublíží.“

 

Kluk, co na podlaze sedí,

Na každý dívčin pohyb hledí,

„Co je zlato, stalo se ti něco?“

Od dívky nápomocně znělo.

 

„Nic, jen jsem tě nečekal,“

Dívku jakoby ale polekal,

Trochu se totiž mračí,

Tak takhle málo jí stačí.

 

Nemohl ji sice přijít na jméno,

„Jsem rád, že tu jsi, princezno,

Přijmeš ode mě růži?“ špitl tiše,

Usmála se a pohladila motýla v břiše.

 

„Jakou, žádnou nemáš,“ se smála,

Zkoumavým pohledem tam stála,

„A kdybych měl, bys ji přijala?“

Teď už se ovšem nesmála.

 

Podivně se ptal,

„A ty bys mi ji dal?

I když je to jediné, co máš?“

„Proč se tak hloupě ptáš?“

 

Tobě bych ji dal nejradši,

Protože jsi ta nejsladší,

Protože máš krásné srdce,

Škoda, že nemám růži v ruce.“

 

Posmutněl. I dívce bylo do breku,

Nechtěla ublížit tomuto člověku,

Věděla, že z místnosti nebude chtít odejít,

Společně se spolu ale musí rozejít.

 

Neboť to byl jenom sen,

S kokrháním přijde nový den,

Ale snad se zase uvidíme brzy,

A ty už přestaneš ronit slzy,

Tam, za čtvrtými dveřmi…