Natvrdo.

Zase hořim,
Hořim životem!
To je ale světlo, celej se chvěju,
Koukal jsem na květy mě nejbližší
z džungle lidských duší
a vzpomínal, jak jsem kvetl s nimi.
Záře jejich barev byla ohromující,
řvoucí, padající a vzlétající,
a neuchopitelně svobodná…
No jak jen by pak člověk nemohl hořet?

Snad jen, že by všudybyl osten
obrátil můj zrak do trní.
To bych zase zchladnul
a znehybněl jak kámen.
Natvrdo.
Blééé…

Ale víte co?
Dnes už kvetou jen řůže,
Nalákaj a bodnou,
Nikdo z nás nic nezmůže!
Budem chladný a zkamenělý,
A ještě k tomu natvrdo.