Měl jsem být pomerančem

když jsi byl ve vietnamu a bojoval s žízní
a mravenci a s rákosníčkem v kapradí
uměl jsi rozlišit sebe od ostatních
nebo jsi se stal součástí mašinérie která se neptá
jen se valí kuřpedu jako parní válec a bere s sebou všecko
co jí stojí v cestě však víš

když slyším že ti bije srdce jsem zase o něco blíž temnotě
když vidím že mě vidíš jsem zase zpátky v tom
a myslím si věci které se nedějí

v džungli po pás v myšlenkách cestuju dolů a nahoru
a v těle mám tunu zbytečných obav a tunu zbytečných vzpomínek

jedna noha nestačí k tomu aby prošlapala cestu ke svobodě
po krk v bažině přesto se snaží vydržet
kdo dýchá za druhé bývá ten kdo jako první řekne dost
kouřící domy a pole plná shnilých banánů a růže černá jako tma
která roste v srdci těm co touží věřit a zapomněli proč věřit nechtěli
hory se stávají nížinami a pouště se mění v jezera

udělal to všechny poslal na onen svět
a pak se k tomu už nevracel
když byl ještě uprostřed dění mohl si vybírat
tak si vybral tuhle prázdnotu
snil někdy o lepším životě nebo to tak chtěl už od začátku?
možná k tomu směřoval
možná že neměl nohy které ho mohly odnést ke svobodě

omlouvám se
ale nedělám to naschvál
je to nedorozumění
pospěš si
odpusť mi to
nezapomeň
jsem plevel ve tvé zahradě
rákosí pohozené na skládce
skříňka kterou prodáš v bazaru
mrtvý brouk na parapetu
studený radiátor ve studeném pokoji
ráno které zaspíš
kopec který vždy obejdeš
víra kterou nemáš
radost kterou si nenosíš
film na který se nedíváš
hudba kterou nesnášíš
slunce které vyhaslo
měsíc který tvou planetu neobíhá
piha na kráse
prázdný list který nepopíšeš
děti které se mnou mít nebudeš
dveře které neotevřeš
oči do kterých se nepodíváš
rty které nepolíbíš
umírající les který nezachráníš
tělo které nemá duši
ruka která se tě nedotkne
už nikdy

lezli mi po těle mravenci
a já je zamačkával jednoho po druhém
a přál si
ať nikoho už nic nebolí