Hostitelka.

Z dlouhého schodiště schází, spíše splývá,

zraky všech stáčí se za ní.

Bledou má tvář - víc loutka, než živá,

se schodů schází - tajemná paní.

V ruce má růži bílou, jako kopretina,

vědoucí úsměv má na své tváři.

Starý pán v křesle, pro jednou neusíná,

žasne, dnes usnout se mu nepodaří.

Ještě na schodech rukou naznačila,

hudba v sále se rozehrála.

Vyzvání k tanci přijala, a jako víla

celou noc tancovala.

K ránu hosty z domu vyprovází,

slunce se dere mlhou ranní.

Opět se stavte, přátelé, mí, drazí,

s úsměvem dala se do zpívání.