Únavou k síle

Ve stínu podzimního slunce,

únava mě každou chvílí doprovází

Jsem jako koně, co běží do posledního dechu,

vydýchaná, bez energie zbývá tu jen síla vůle

 

Vypálení v očích, jako planeta bez dechu,

má víčka se ustoupit spánku snaží

Únava mě do svého oparu zahaluje,

chvíle odpočinku jen snem se stává

 

Oči těžké jako olovo, nohy jako chomout,

vše se zdá být jen utrpením bez konce

Ale ve svém nitru nacházím malou jiskru,

ta mě nutí poprat se s únavou skrz

 

Z temnoty nová energie vyrůstá,

svou sílu nalézám v hlubokém dechu

Únava sice bojuje, ale já jí dávám odpověď svou,

nechci podlehnout, pokořit mě již nemůže

 

Tak beru únavu jako výzvu k síle,

ať mě drtí, já nevyčerpám svou vůli

Jsem odhodlaná dostat se přes veškerou bolest,

až ke sladkému odpočinku a zaslouženému klidu