Poslední jablko na stromě visí;
vzdoruje kalendáři.
Natáhni ruku a utrhni je, jako kdysi,
s růměncem v tváři - pro milého.
Lásku si, děvče, nevymodlíš, to vím,
jít naproti, musíš jí rázně.
A hlasem laskavým a sametovým
vábit, bez studu a bázně - toho svého.
Poslední jablko padlo ti do klína,
strom hlasitě oddechnul si.
Dobře ho opatruj, jsi, přece, jediná,
co milému je podat musí.