Terraňan

Za léta onoho ležel jsem v trávě
chladné od spadnuvší večerní rosy.
Perseidy brázdily nebe
a bledá zornice právě
shlížela na Zem ze své osy.

Oko mé v zářivých kalderách plulo,
z kalder snad zbyla jen řeka fotonů.
Kolik z nich klamem se stalo?
Kolik z nich ztratilo coulomb?
Myslel jsem, v jícnech že utonu.

Pihy na líci půlnoční oblohy
vznikly, když Pán drobil vodík a helium.
Podrobil si černot říši,
do masa zaryl ostruhy,
hemolymfa tekla v indigu.

Vím, že tam stojí sloupy z nimbostratů,
strupy po ranách pradávných, střeží ráj,
za kemry z krabaté mordy,
za chrchly z vesmírných záchvatů,
leží posvátných bytostí chrám.

Levitují, polospí, bez bolesti,
bez hladu, bez lásky, bez hladu po ní,
žijí lákavý ideál,
smazali pláč, smazali stín,
nabalzamovaní věčností.

V čechravém vánku my čicháme taje,
čerchované čáry paprsků čteme,
sluneční pečeť nestačí,
chceme číst o hvězdách báje,
mozky se derou vzhůru z temen.

Koráby, na metalických perutích
leťte alejí pulsarů, kvazarů,
sršícím ohonům v patách,
tam, kde fyzika neplatí,
jen zákon antitíhových carů.

Sto jedna trilionů dalmatinů
skvrnité superkupy hlídá.
Štěky explozí supernov
dál se vzduchoprázdnem linou.
Tady néň vstřícnost, je tu bída.

Jinde klenoty Saturnu, Uranu,
halová jablka atmosfér planet,
řetízky komet, náramky družic,
zbrocené mraky po ránu,
z nichž rubín místo deště kane.

Popatřím ples pučících prokaryot,
škvařivé páry sykot poslechnu si,
povlak sinic fototrofních
vidím, primitivní život,
s nímž příroda ztratila soucit.

Bloudím pustinami holých balvanů,
pouštěmi, jež trpí akné z impaktů,
arkádami stalagnátů,
atoly - věnci vulkánů,
kolem z apnoe ospalých lun.

Většina kosmu je výstava skulptur
tepaných erozí, v tepnách horniny.
Sledovat rozmach bioty
chci, dýchat kyslík, ne sulfur.
Země je můj domov jediný.