Naše souhvězdí
Naše souhvězdí
Slova unášíš daleko
Na svých křídlech
Co žhnou ohněm
Dávno zapomenutého
V nitru touhy
Náš příběh už roztál
A přetavil se v povídku
Ze světa zapomenutých
Nadpozemských krás
Miluju všechny ty odstíny
Které zapomínám na zápraží
Světa světel a stínů
Protiklady pomilovaly se
Ve směsi pocitů
Ze starého ráje
A nakonec usnuly
Na předložce zítřků
Je to boj s větrnými mlýny
Odcházet od Tebe
Když klepeš mi na dveře
A hraješ na struny
Rytmu přátelství
V souznění máš
Uvězněné celé spektrum
Mojí ztracené lásky
A co bude dál?
Ví se možná v souhvězdí
Raka zapomenutého
Ve světě ztracených milenců
Komentáře (5)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Úplně mi to mluví z duše... Krásná poetická a něžná báseň, která dovede rozfoukat slzy po tváři - opravdu nádherné!
10.01.2024 20:11:11 | Lesní žínka
Píšeš velice poutavě a zajímavě. O čem píšeš, je mi blízké... vcítila jsem se... tvá zmínka o boji s větrnými mlýny...ano, i já jsem mnohdy ..."de la Mancha" :-)**
10.01.2024 20:01:42 | cappuccinogirl
Ano, ale klíčem asi je nechat lásku plynout volně a nejít hlavou proti zdi. Jen to ne vždy je tak jednoduché…
10.01.2024 20:28:05 | Denael
Co je ZEĎ lásky??? Jak ji poznáš??? Když ji poznáš, je to důvodem, aby tě to zastavilo??? Volné plynutí lásky není snad možné, pokud existují zdi. Vždy narazíš... proto ty větrné mlýny...odvěká snaha o něco, co se nemůže podařit:-)*
10.01.2024 20:34:39 | cappuccinogirl