Nevinná oběť:

Lidé křičí, že jsem vrah,
že prý jsem zabila.
Ale to bych přece, no řekni,
to bych věděla.
Tamten človíček byl sice zkrvaven,
ale nebyl mrtev, mě zdál se jen unaven.
Proč mě soudí za vraždu,
když oběť nemají?
Proč mě soudí za něco
a fakta přede mnou tají?

Sedím v té lavici,
poslouchám tvojí řeč,
která mě do žaláře pošle.
Sedím v té lavici,
poslouchám tvojí řeč,
Která na mě hněv lidu sešle.
Proč lžeš, víš, že pravda je jinde.
Proč je necháš, aby na mě volali: „ksindle.“
Soudce ti věří, ty toho zneužíváš,
v mé potupě, v hnilobě, se tak moc vyžíváš.

Ty jenž sedíš přede mnou,
to ty jsi mým katem.
Ty jsi prý ten svědek,
jen náš společný ví to předek,
že já ne. To ty jsi vrah!

Zvedáš se a odcházíš,
mému zoufalství se směješ.
Tohle má být spravedlnost,
tebe pravá stihne.
Nebo si snad myslíš,
že špínu, vraždu smyješ?
No tak, koukej, jen koukej,
jak kat sekyrou mihne.

V železích mě odvádí,
pro muka pekelná myslí, že chystaj.
Chtějí po mě pokání,
vztekaj se, když odmítám.
Hlavu na pařez dát,
čekat na dopad sekyr ostří,
snažit se neslyšet,
jak kdosi v davu se smál
a jen doufat,
tohle brzy skončí.

Dopad, bolest, krev už nevidím,
za pár let dojde jim, já nejsem vina.
Ten smích, teď už neslyším,
pode mnou mísí se krev a špína.
...