Noc temna

Je večer a tma se pomalu šíří,
i slunce šlo do dáli spát,
večer barvami už hýří,
avšak černá převládá snad.

Sluneční jas mizí v dáli
a bere s sebou zázraky,
toho jsme se všichni báli,
na tvářích strachu náznaky.

Stín strachu si v duši hoví,
leží na nás zemská tíže.
Zmizí někdy? Kdopak to ví?
Neodejde? Snad už ví že…

Tuší temno za svítáním,
vidí mlhu za září,
pozná strachu za váháním,
chápe gesta na tvářích.

Noc už spícím krajem kráčí,
rozsévá tu beznaděj,
víra se strachem tu válčí…
Na víru však nesázej!

Lidská chýše jako srdce
krčí se tu pod strání,
její život chutná trpce,
snad se dočká svítání.

Noc dává znát lidem svůj hněv,
nebe chladem krvácí,
sotva vzplanou v chýších ohně,
vše se k zimě navrací.

Plamen vzplanul na ohništi,
svou barvu dal kuchyni,
vítr kolem oken sviští,
dobývá se do síní.

Fouká ze škvír kolem dveří,
mraky plují oblohou,
vločky letí jako peří,
avšak dovnitř nemohou.

Dlouhé chladné prsty mrazu
k ohništi už putují,
slibují mu brzkou zkázu,
svou nenávist netají.

Plamen slábne, barvu ztrácí,
celá místnost ztrácí jas.
Venku náhle hrom burácí
a teď zaniknout má zas.

Zavál vítr ze škvír dveří,
noc se halí do temna,
jenom srdce už si věří,
jeho víra je pevná.

Vítr ustal, ztichl hrom,
plamen víry opět vzplál,
na kostele zvoní zvon,
svou píseň volá dále v dál.

Mraky mizí, vločky tají,
hvězdy zažehly svůj svit,
stříbrnou to barvu mají
a měsíc hlídá jejich klid.

Víra mrtvá znovu živne,
noc se chýlí ke konci,
srdce radostí již jihne,
touží jenom po slunci.

Mizí hvězdy, první, druhá,
mizí a již se nevrací,
ranní mlha bývá strohá,
avšak kouzlo neztrácí.

Zmizel měsíc a slunce již
svoje prsty chystá si,
by objalo dřevěnou chýš,
by dalo jí cos do krásy.

Nebe bledne, světlá, modrá,
slunce stoupá na obzor,
ví, že jeho moc je dobrá,
zázraky v něm mají vzor.