Stáří mráz

Vrzání kloubů, skřípění páteře,
stařec se dře jak mezek.
Opadal jak modřín,
zbylé vlasy jinovatka kryje,
třese se mrazem staří.

Lana šlach už sílu nenašla,
i ten roztrhaný šat
pozbyl vůli viset dál
na ramenou hubených a křivých,
tkanina se rozpadá.

Holý týl a pod ním svět je černobílý,
paměť bliká, vynechává,
tenhle muž je někým jiným,
než kým byl, než čím bude,
prachem v urně jen.

Bloumá a připadá si jak ňouma.
Kam se poděly ty svaly,
jež mu tělem lomcovaly,
jež mu tělem zmítaly,
než upadl do noční můry?

Stále víc se stává šrotem,
rezne, jak mu táhne na sto,
ví, že usne-li, pak navždy.
Scvrkává se stále víc,
i přes plánů plný skicář.