Smutná hvězdička

Na nebi černém jasná hvězda svítí.
Já bych se rád zeptal jakpak se cítí,
v dálavě kosmu je malinká ztracená,
hvězdička blyštivá do světla oděná.

Jak její paprsky rychle ji opouští,
možná si připadá jak velbloud na poušti.
Kolkolem objímá jí jen chlad vesmíru,
daleko ode mě v samotě exilu.

Zlatavá záře ta dlouhou pouť urazí,
nežli mi na zemi nakreslí obrazy,
té krásné hvězdičky na parseky vzdálené,
samotné v temnotě vesmíru schoulené.

Kdybych měl hvězdoplán jak Smolík Ládínek,
na cestu bych se dal za každých podmínek.
Zem naší opustil spěchal bych ze všech sil,
tu mojí hvězdičku ze smutku zachránil.