A možná, že bylo ticho

Hučelo moře
Takovým tím zvláštním tónem, jako by naříkalo.
Copak to neslyšíš?
Až by se zdálo,
Že soumrak pohltil zbytek světa
A nezůstalo nic,
Než zčeřená hladina a mrtvolný klid
Rybího mihotání,
Odlesků ve svítání,
Bídného odčítání.
… s každým pološíleným smíchem
Plus jedna vráska.

Hučelo moře.
(Nebo to byla mikrovlnka? – je těžké to odlišit, když oboje mlčí
A do toho řve kočka,
Že prý má hlad.)
Zněla žalostně
Odpověď, jíž mi dali,
Když jsem se jich ptala, jak se má
Ta věčná kráska, která nechuraví,
Neboť nepodléhá času,
Když se nikdy nesměje.
– Proč by se měla smát, pravili,
Když stejně nepřestane písek vlát nad pouští?

Uhoří? – tázala jsem se do prázdna.
Jen se rozchechtali (až jim sliny odlétaly od úst
přímo do moře)
A všechno rázem trochu zešedivělo,
Vždyť západ slunce ještě nenastal,
Když dosud nevyšlo (ostýchavé, rozmarné –
Léto, odejdeš někdy?)

Až přestanou pršet zlaté plamínky
V onom prapodivném bezčasí,
Kam ani nedosáhlo moře…

Kvílí kočka, že chce jíst,
A do toho hučí moře,
Jako by plakalo –
Že už má dost.