Předměstí Planety

PŘEDMĚSTÍ PLANETY


Karel byl mrtvý.
Ležíce v malé, špinavé místnosti bez oken,
Na předměstí Planety, ve stínu lidstva hlubokém.
Oči široce otevřené a jazyk čouhající z úst.

Pozoroval jsem ho klíčovou dírkou a čekal.
Co se stane?
Co teď?
Pomůže mi někdo?

Nikdo.
Jen ticho a bzučící moucha v rohu pokoje.

Proč jen tohle musím řešit?!

Zavolal jsem doktory.
Řekli mi, že prominentních pacientů je moc, že do pár dní někoho pošlou.
Čekal jsem tedy.

V chladném pokoji s olezlými stěnami na předměstí Planety.
Dny pomalu plynuly a Karel se začal pomalu rozpadat.

A ten zápach.

Co s ním, co jen s ním?
Nikdo nepřichází,
Nikdo mě tu v nervovém zhroucení nenachází.
Fíkus v rohu suchem schází,
Jen šílenství se v koutech plazí.
Stejně jak se rozpadalo Karlovo bývalé tělo,
Stejně tak mé myšlení se rozpouštělo

Zavolal jsem policii.
Řekli mi, že prominentních pachatelů je moc, že do týdne někoho pošlou.
Čekal jsem tedy.

V chladné, temné místnůstce s chaoticky blikajícím světlem,
A s větrákem hučícím zákeřným, mrazivým teplem.

Klepou se mi zuby.
Prsty křečovitě sevřené,
V hlavě hlasy, moje ne,
Pod očima černé kruhy,
Má muka bouří se temně,
A mé oči, zavřené pevně,
Stejně mi kreslí obrazy,
Jsou na nich ti vrazi,
V Karlově malém pokoji,
Pár slov s ním prohodí,
Pak mihne se čepel vzduchem,
A skončí, v srdci jeho hluchém.

Zavolal jsem pohřební službu.
Řekli mi, že prominentních mrtvých je moc, že do dvou týdnů někoho pošlou.
A tak stále čekám.

V tom černočerném háji úzkosti,
Klíčovou dírkou je vidět hnijící mrtvola, slezlá až na kosti,
Roj masařek kolem mlsně krouží,
A do zkaženého masa se hrouží.

S Karlem jsme tu roky žili,
A ty, den za dnem pořád stejný byly,
Ráno do práce,
Večer z práce domů,
A při cestě poslouchat zvuk továrních zvonů.
Z přízemí do patra,
A z patra ještě výš,
V každém z těch domů je pater přes tisíc,
Tisíc krát čtyři ubohých duší,
Které už dennodennost tak trochu mučí.
Sto tisíc dělníků je v každém bloku,
A každý udělá přes tisíc kroků,
Než vyleze z bloku ven,
A spatří konečně, že je nový den.
Po celé Planetě sto tisíc bloků,
Den za dnem, již čtyři sta roků,
Vstávají dělníci do práce jdou,
Všichni tak znaveni tou práce hrou.
Všichni tak zbyteční, všichni tak stejní,
Pomalu valí se do práce herny.
Všichni stejně jsou oblečeni,
Všichni stejný znak vzadu na temeni

A každého dennodennost mučí,
Každému třepe se kolem uší,
Hlásek že nic nemá, nic nemá smysl,
A nejeden dělník už na to kysl.
Stejně tak Karel, oh vy strašná muka,
Nevíte ani, jak srdce mi puká,
Když vidím jak ze zbytečnosti
A vlastní bezvýznamnosti,
Zhroutil se z dennodennosti.

Na předměstí Planety,
V malém, plesnivém bytě je cítit napětí,
A slabě se šílenství probouzí,
A poslední klid rdousí.
A rve si vlasy špinavé,
Trhá si svršky seprané,
Chce zbavit se smradu mrtvoly,
Rup! Šev košile povolí.
Po malém bytě dupe a skáče,
Chvíli se směje a chvíli pláče,
Dupe na zbytky prohnilé,
Jemu dříve tak rozmilé,
A v očích nad černými kruhy,
Je vidět dveře do záhuby,
Noří se do jasné slepoty,
A srdce, to slézá zákopy,
Pokoje probíhá na zemi leží,
Hned zase k oknu hladově beží,
Nesměje se a nebrečí,
Skřípavě zvonek zachrčí.

Přijeli doktoři.
Když ucítili ten ohavný puch zbytků těla, málem omdleli. Oznámili rozcuchanému, špinavému, potrhanému a zoufale se klepajícímu torzu dřívějšího může, že tento případ je jasná smrt, a že za zdržení lékařských služeb bude penalizován.

Odjeli.

Hleděl jsem na dosud otevřené dveře,
A neviděl,
Nic.
Už,
Nic.

A tak jen smrad sněti a smrti,
Čpí v bytě na předměstí Planety.
A tak jen vítr zde hýbe vzduchem,
Syceným silným hnilobným puchem.
A tak je slyšet jen muší roj,
Nikdo zítra nepůjde roztopit stroj.
A tak se vyklízí být dvacet tisíc tři sta tři,
A nad předměstím Planety mrtvolný zápach čpí.